Tohoto muzikanta zabít!

Motto: Dáme-li afričanovi do ruky elektrickou kytaru, můžeme tomu říkat black metal?

Preludium

Cítím potřebu udělat coming-out. Ne, nemusíte se bát, i nadále se hodlám identifikovat jako bílý, heterosexuální, cisgenderový macho. Jde o něco úplně jiného: uvnitř mé duše se usídlil muzikant.

Ano, muzikant. Něco jako mé alter ego, které miluje dobrou muziku. Jo, kdyby aspoň muzikant působil radost. Tenhle hajzlík mě vak naprosto neskutečně dráždí, popichuje a mnohdy mě i otevřeně štve. Neustále do mě cpe touhu po dobré muzice. Zároveň jako by mu působilo potěšení klást mi do cesty překážky. Velmi rád bych se muzikanta zbavil. Dosud jsem však nenašel způsob, jak likvidaci muzikanta provést dostatečně účinně.

Fáze 1: chybí motivace

Jak mé trampoty s muzikantem začaly? Hudba mě svým způsobem provází už od útlého dětství. Rád jsem zpíval a také jsem se zajímal o nejrůznější hudební nástroje. Připadlo mi možná trochu divné, že jiné děti zpívaly v písničkách jinačí tóny, než jaké tam měly být, a občas jsem nerozuměl, proč někdo zpívá klesavou melodii tam, kde melodie měla stoupat. No a co, já zpívat umím a víc neřeším. Muzikant se zrodil.

4 roky

Napůl zaskočen a napůl vyděšen zjišťuji, že chodím do jakéhosi sboru. Prostě ve školce oznámili, že se mám převléknout a že se jde do sboru. Další zděšení přichází, když mám zpívat písničku "Spi moje malá panenko, spi, panenko, spi." Pravda, už coby malé dítě se poněkud vymykám šedému průměru a místo autíček preferuji zvířátka. Panenka pro kluka je však v mých očích za těžkou zhovadilost. Brrrr!

Ke všemu se sbor jmenuje úplně blbě - pěvecký. Proč, když se tam zpívá? Měl by se přece jmenovat zpěvecký nebo tak nějak. Někdo to prostě špatně napsal.

Sborová epizoda naštěstí netrvá dlouho. Šikovně se mi ji daří ukončit. Náramně se mi hodí, že na delší dobu odjíždím k babičce na druhý konec republiky. Když se od babičky vracím a máme zase jít zpívat, prohlašuji: "už nechodím." Tím pro mě zpívání ve sboru hasne.

5 let

Jsem často nemocný, a tak na nějakou dobu putuji do lázní. Čas trávím v lázeňské školce - v perníkové chaloupce. Lázeňské učitelky říkají, že když jdeme "na chaloupku," tak je chaloupka perníková, a když tam dojdeme, tak se perník promění v dřevo. Z chaloupky si odnáším hned několik diplomů za zpívání. Zatímco ostatní děti umějí jenom "skákal pes," a to ještě kdoví jestli, já umím písniček hned několik. To vše odposlouchané od babiček a prababiček. Lázně mají na mě jednoznačně pozitivní vliv. O třicet let později se dozvídám, že mě lázně ochránily před nástupem do školy o rok dříve.

7 let

Oficiálně začínám chodit do hudební školy. Učím se hrát na klavír. Doma usedám ke klavíru, otevírám noty a hraju písničku, kterou se mám naučit. Když skončím, ozve se z vedlejšího pokoje přísný hlas: "Znovu!" Aha, asi jsem to nezahrál moc dobře. Napodruhé se snažím, abych písničku zahrál opravdu hezky. Dohraju a z vedlejšího pokoje opět slyším přísný hlas: "Znovu!" Eeeeeee...

8 let

Kupodivu mě při hraní na klavír nikdo neruší. Pokládám na klavír otevřený sešit s prázdnou notovou osnovou a začínám si do něj zapisovat vlastní notičky. Zajímavý pocit. Na notový sešit píšu název ABBA. Všimnul jsem si totiž, že název ABBA bývá často napsaný na gramofonových deskách, které máme doma. Z čehož usuzuji, že ABBA bude nejspíše název výrobce gramofonových desek.

9 let

Učitelka v hudebce si se mnou hraje hru. Posílá mě na druhý konec učebny a nechává mě hádat, co zrovna hraje na klavír. Pak mi do žákovské knížky (ano, i v hudebce byla žákovská) píše dvě slova: "absolutní sluch." Tenkrát jsem nevěděl, co to znamená. Dneska nevím, jestli to přineslo vůbec nějakou odezvu.

Co se hudebního vkusu týče, mám naprosto jasno: hudbou mého srdce je rock'n'roll. Pravý poctivý rock'n'roll. Ten mě dokáže rozparádit. Naopak nerozumím takové té ukňourané hudbě hrané v rádiu nebo v televizi. Ňáká Helena Vondráčková nebo Zagorová nebo kdovíjaká. Tohle se může někomu líbit? Dokonce jsem zaslechl, jak si Vondráčkovou prozpěvuje kluk, o kterém bych řekl, že nemá problém se poprat. Nerozumím.

10 let

Původní učitelka v hudebce končí a tak dostávám učitelku novou. Zpětně na ni vzpomínám jako na učitelku-ječitelku. Když však dostane, co chce, bývá v pohodě.

Když máme předehrávky, což je jakési vystoupení žáků hudebky pro rodiče a příbuzenstvo, zařazuje učitelka-ječitelka na program i mou vlastní skladbu "Medvěd." Jednoduchá skladba ve stylu dětských písniček. S vlastní skladbou vystupuje ještě jeden spolužák. Jeho písnička ve stylu cimbálovky je propracovanější. Obecenstvo však usuzuje, že spolužákovi s tvorbou musel někdo pomoct, zatímco na mé písničce je vidět, že jsem ji dělal úplně sám.

11 let

S údivem zjišťuji, že se mi nějak míchají jména a že zpěvačka Zagorová se nejmenuje Helena, nýbrž Hana. No aspoň Vondráčková zůstala Helenou. Nějak ty dvě od sebe neumím odlišit.

Když dojde na kapely, kopíruji plus minus své rodiče. Potají chodím tátovi na gramofonové desky a pouštím si je. Ovšem selektivně. Zatímco Beatles považuji za špičku, ABBA mi příliš nevoní. Jo, s přibývající školní třídou začínám chápat, že ABBA je něco jako kapela.

Do mého života vstupuje stroj s názvem PMD-85. V té době hojně využívaný osmibitový počítač československé výroby. Mluví se s ním pomocí jakéhosi tajuplného jazyka BASIC-G, řádky programu se číslují a program se spouští příkazem, který zní jako špatně napsaný RUM. Alespoň takhle jsme to viděli coby děti v polovině osmdesátek. Troufám si tvrdit, že dnešní postmileniální děti by se mohly divit, proč se alkoholický nápoj jmenuje jako špatně napsaný RUN, když se po něm člověk spíše motá než běhá. PMD-85 mě ovlivňuje možná jenom podvědomě, na trůně vysněné práce ještě nějakou dobu bude kralovat profese řidiče kamionů.

Kapacita času, prostoru a pozornosti však není neomezená, a když něco přijde, musí zákonitě něco jiného odejít. Klavír odsouvám na vedlejší kolej. To ovšem neunikne pozornosti učitelky-ječitelky, která rázem nedostane, co chce. Z jejích hodin si odnáším hlavně její hlasitý pišťák: "Prstoklady! Prstoklady! Prstoklady!"

12 let

Přichází první kapela a první album definující mé hudební směřování: Queen - A Kind od Magic. Na dovolené u Balatonu si všichni pořizují něco pro sebe, a abych i já neodjel domů s prázdnou, tak že mi koupí aspoň nějakou kazetu. Vybírám více méně náhodně mezi Queen a Pink Floyd. Queen se ukazují být dobrou volbou. Když slyším první tóny One Vision, dostávám strach, že mám porouchaný kazeťák. Queen mě však opravdu chytnou za srdce a kazetu mohu poslouchat skoro pořád.

U klavíru zaznamenávám světlejší chvilku. Učitelka-ječitelka prohlašuje, že tohle individuum nadále učit nehodlá, a tak mě pod svá křídla přebírá učitelka jiná. A začínáme pilovat svižný a řízný ragtime. Ragtime chvilka však trvá jenom velmi krátce. Do hudebky přichází nová mladá krev a já jsem převelen k ní. Ragtime skončil. Klavír se mění v nástroj tortury a jde definitivně do kopru.

13 let

Pokud si myslíte, že skončit s klavírem bylo jednoduché, nenechte se mýlit. Byl to dlouhý a lítý boj proti nekonečnému "musíš musíš musíš." Boj skončil naštěstí úspěšně, výměnou něco za něco. Klavír měním za angličtinu. Jestli to je dobrá volba? Záleží na úhlu pohledu. Viděno mou optikou tenkrát se volba povedla, angličtina mě bavila. Viděno optikou roku 1988 byla angličtina pouze jednou z řady možností, čím by se člověk mohl zabývat ve volném čase. Viděno optikou roku 2023 angličtinu používám denně jako pracovní nástroj. Klavíru jsem se celých 35 let nedotknul.

Do mého života vstupuje stroj s názvem Atari 800XE. Opět mě ovlivňuje spíše podvědomě. Ujíždím na chemii a buduji svou domácí laboratoř. Počítač se hodí především ve třídě ke vzájemnému poměřování pindíků mezi majiteli Atari a majiteli ZX Spectrum. Legendární Commodore C64 se ve třídě naštěstí nevyskytuje. Nebo byste si snad uměli představit ten mazec, kdyby do poměřování pindíků vstoupili i majitelé Commodore?

Zaslechnu hudbu, která jako by byla založena na rychlé hře na kytaru. Co je to za kapelu, jsem nezjistil. Tuším jenom, že stylu se říká nějak jako hej-vy-metal. Wow, tak tohle zní opravdu hodně dobře! S nadšením zjišťuji, že i můj idol Petr Janda nahrál písničku v podobném stylu - Když ti svítí zelená. Písnička se okamžitě ocitá v mé sbírce.

V souvislosti s hej-vy-metalem potřebuji nějak pojmenovat ukňouranou hudbu z televize, kterou ztělesňují Petr Kotvald a Iveta Bartošová. Ukňourané hudbě dávám název pako. Na motivaci se raději neptejte.

14 let

Myslíte si, že s koncem hraní na klavír se podařilo muzikanta zabít? Kdepak, muzikant se jenom na chvilku odmlčel, aby načerpal nové síly.

Objevuji doma schovanou kytaru. Španělku. Před pár lety ji údajně koupili pro mě, aby ji posléze mohli přede mnou schovat. Jelikož nikdo neprotestuje, kytaru si přivlastním. Začínám zkoušet akordy ve stylu táboráku. Bez učitelek-ječitelek dostává hudba úplně nový rozměr. Mohu hrát, co chci, kdy chci a jak chci. Pro radost.

Interludium 1

WTF jsou Zeppelini? Proč by měl fanda rockové hudby poslouchat zrovna Zeppeliny? Co je na nich tak zajímavého, že bych měl poslouchat zrovna Zeppeliny?

Fáze 2: chybějí prostředky

Během studijních let jsem si svého muzikanta hýčkal. A víte, co mi ten hajzlík za odměnu prováděl? Strkal mi do hlavy touhu po elektrické kytaře a touhu po vlastní kapele. Aby mi vzápětí se šibalským úsměvem na tváři ukázal, že neoplývám finančními prostředky, abych si mohl elektrickou kytaru koupit. Brigádičky nestačily a sponzory jsem neměl. Těžké.

15 let

Na střední, respektive na gymplu jsem zažil jednu naprosto úžasnou věc: internát. Ten mi mimo jiné ukázal, že životní postoje, které byly do mě v minulosti implementovány, by chtěly upravit, pozměnit, lépe nasměrovat nebo rovnou úplně překopat. Za což jsem dodnes vděčný.

Internát mi také ukazuje, že hudba založená na rychlé hře na kytaru se nazývá speed metal a hraje ji třeba kapela Helloween. Ano, pojem speed metal tenkrát skutečně existoval. Rozhodnuto. Jak by řekl Lou Fanánek Hagen, Beatles fuck off. Mé hudební směřování dostává název metal.

Naopak mezi neposlouchatelnou hudbu řadím folk. Nějak nabývám dojmu, že folkaři se nemohou psychicky srovnat se sametovou revolucí a že nostalgicky vzpomínají na staré dobré časy, kdy byli v ilegalitě. Poslední kapkou se stává písnička Náš dům je plný různých ... a teď nevím čeho, zpěvákovi nerozumím. Bodejď bych něco rozuměl, když zpěvák zpívá jako zfetovaný.

Přichází další přelomové album v mém životě: Kreator - Coma of Souls. Opět na něj narážím úplnou náhodou. Tuším, že hudba bude tvrdší. Což se potvrzuje. Kytary výrazně rychlejší a i vokál úplně jinde než u upištěného speed metalu. Krása v tvrdosti. Něco tak úžasného slyším poprvé v životě. Spolužák folkař zoufale křičí: "vypni to, to se nedá poslouchat!"

16 let

Se spolužáky, kteří mě naučili poslouchat metal, nás na internátu oddělují do jiných pokojů. Což má za následek i rozskočení se v hudebních žánrech. Zatímco spolužáci stále poslouchají Helloween nebo Iron Maiden, u mě frčí kapely Death, Sepultura nebo Cannibal Corpse. Píší se rané devadesátky a na metalovém trůně kraluje kov smrti - death metal.

Umírá Freddie Mercury. Přestože svůj hudební vkus definuji jako metal, stále zůstávám fanda Queen. I zrodila se myšlenka, že bych mohl hudbu sbírat. Jsou to právě Queen, jejichž sbírku kompletuji jako první.

Můj první rockový koncert v životě - Tři sestry. Kapela, která svým albem "Alkáč je největší kocour" působí pořádný rozruch mezi námi čerstvými puberťáky. Dva roky zpátky by bylo nemyslitelné, aby texty obsahovaly sprostá slova a zpěvák aby si uprostřed písničky říhnul. Písničce "Summer day, summer day, summer day see wheats" nikdo neodolá a všichni zpívají. Muzikant právě implementuje do mé hlavy touhu po elektrické kytaře a vlastní kapele.

Jistá slečna zjišťuje, že mě špatně vyhodnotila: "ty posloucháš metal? Aha, já jsem myslela, že posloucháš folk nebo něco takového." Délka mých vlasů se zatím jenom blíží mikádu. Očekávám však, že už by mé vlasy mohly poukazovat na metal a ne na nějaký - fuj - folk. Slečna se nakonec ukazuje jako příliš alternativní a tudíž nepoužitelná. Pouštím ji z hlavy.

17 let

Nějak zjišťuji, že nevyzpívám vysoko položené melodie od Ládi Křížka. A to jsem je ještě před nedávnem dával bez problémů. Že by pokročilejší stádium puberty?

Do mého života vstupuje kapela s podivným názvem: Kabát. Jako oni by nebyli špatní, jenom ten tremolo pick hrají poněkud pomalu. (Ano, rychlé opakované hraní jednoho tónu má svůj název.) Tohle nemohu považovat za dobrý metal.

A kolik že máš cvoků v bundě? Třicet? Jako třicet plus jedna?

Pracuji na své vizáži, což vyvolá poprask po celé škole. Pořizuji si účes, ke kterému mě inspiruje Jason Newsted - baskytarista kapely Metallica. Vlasy dlouhé, avšak pouze v jakémsi "kohoutovi." Boky hlavy dohladka vyholené. Na první pohled normální dlouhé vlasy. Ten správný efekt však nastává, když vlasy rozhodím. A samozřejmě, občas nosím vlasy provokativně hozené jenom na jednu stranu, což odhalí oholené boky.

Také zapracuji i na svém oblečení. Na pásek od kalhot věším řetěz. Obojek škrťák na psa slouží naprosto skvěle. Má optimální délku a očky na konci se dá krásně protánout pásek. Taktéž vylepšuji svou starou černou silonovou bundu. Na ramena připevňuji cvočky-pyramidky a kolem nich opět umisťuji řetěz. Pod bundou tričko s motivem kapely Death - Scream Bloody Gore. Když tričko Death vidí moje babička, má z toho málem smrt.

O pár let později na mou vizáž vzpomíná syn kamarádky mojí matky. Říká, že tenkrát jsem byl na celé škole jediný. Poté, co jsem odmaturoval, byli na škole čtyři další podobní. Pocit, že tenkrát jsem byl jeden jediný, mě dodnes hřeje u srdce.

Když vám prozradím, který muzikant vstupuje do mého života, aby se na dlouhá léta stal mým nejoblíbenějším, budete jen velmi těžko skrývat překvapení: Jean-Michel Jarre. Jak je možné, že mě coby metalistu chytá za srdce klasik elektronické hudby? Jednoduché a zároveň těžké na vysvětlení. Líbí se mi, jak pracuje s melodiemi a se zvukem. Něco úžasného.

18 let

Kabáti vydávají písničku o tom, jak Galileo Galilei byl tenkrát opilej, a pak ještě písničku s názvem Moderní děvče. Nóóóó, nejsou zase tak špatní. Že bych je vzal na milost? Naopak na seznamu neposlouchatelných se u mě ocitá Metallica. Prostě se mi nějak nepozdává jejich zvuk. Neptejte se proč.

Kurt Cobain si pohrává s pistolí a napadá ho myšlenka, že si to nechá projít hlavou. S překvapením sleduji, kolik měl oddaných fanoušků.

I provokace je svým způsobem umění. Po maturitě přichází na řadu ceremoniál předávání mimořádného stipendia studentům, kteří měli po celé studium i u maturity prospěch s vyznamenáním. Ředitel gymnázia prochází kolem nastoupené řady studentů, až přijde ke mě. Podává mi obálku se stipendiem a třese mi rukou. V jeho tváři čtu jasný otazník: "ty taky?"

V Praze se chystá velký koncert - Pink Floyd. Kapela, o které jsem do té doby věděl, že jejich koncerty jsou našlapané světelnými efekty. Pak i v rádiu zaslechnu nějakou jejich písničku. Floydům začínám věnovat větší pozornost. Chytá mě za srdce jejich hudba i historie kapely. Koncert sám o sobě je něco úžasného. Ještě dodnes zní v mých uších, jak David Gilmour hraje závěrečné sólo Comfortably Numb. To vše doprovázené propracovanou světelnou show. Nejlepší koncert v mém životě. Jenom nerozumím, jak novináři mohou domotat názvy písniček. Floydi možná ukazují na koncertě obrovská nafukovací prasata se svítícíma očima, písnička se však jmenuje One of these Days, nikoli Animals. Novináři jsou prostě motovidla.

19 let

Určitě si řeknete, že má gymnaziální léta byla skvělá. Na to vám odpovím: ta správná jízda přichází až na vysoké. Držte si klobouky, přesouváme se z internátu na koleje.

I negativní motivace vás může přivést na správnou cestu. Za finální rozhodnutí, že mou profesí se stane informatika, vděčím profesorce chemie, která mi v pozdějších gymnaziálních ročnících chemii znechutila. Rozhodnutí pro informatiku dodnes považuji za správné. Ještě si informatiku vyvzdorovat u svého nejbližšího okolí, které je zaslepeno myšlenkou, že na trhu práce je hlad po ekonomech a že všichni studují ekonomii, takže musím taky. Má námitka, že v době mého plánovaného dostudování může být poptávka po ekonomech saturována, nepadá na příliš úrodnou půdu.

Módní vlna grunge, kterou odstartoval Kurt Cobain svým sebeodesláním na onen svět, jde zcela mimo mě. Svůj hudební vkus rozšiřuji o gothic rock a doom metal.

Kytara táborák se ukazuje být otevřenou vstupenkou na akce, kde pivo teče proudem. Kupodivu je málo takových, kteří umějí hrát na kytaru. S výhodou využívám svou schopnost trefit akordy k písničce jenom tak, že písničku naposlouchám, díky čemuž jsem schopen zahrát prakticky cokoli. Noty využívám jenom minimálně. A také nepotřebuji žádný alkohol, abych se odvázal. Úspěch zaručen. Hudba vystupuje z hrdla ven, pivo vstupuje hrdlem dovnitř. Kdepak klavír!

Dlouhé vlasy a okovaná černá bunda způsobí, že jeden z mých spolužáků je k smrti vyděšen. Později se z nás stávají blízcí přátelé.

Vyslovujeme s kamarádem hudební teorii, jak vznikla hudba, u které dosud nevím, jestli se jí říká techno nebo tekkno, a kde typická kapela čítá černého rappera a bílou zpěvačku. Co je lidovým nástrojem afričana? No přece buben. Protože afričan je od přírody líný tvor, buben naprogramuje, aby nemusel hrát ručně. No a to by bylo, aby big black cock velmi rychle k sobě nepřitáhnul nějakou tu dívčinu. Kapela jednoho hitu je na světě.

A také prohlašujeme, že rapuje ten, kdo neumí zpívat.

Když si jen tak hraju na kytaru, začíná se mi v hlavě rodit textík:

• Lezlo dítě zvídavé
• Na vysoké napětí
• Našlo volty střídavé
• Slítlo dolů vzápětí

A pokračuji druhou slokou:

• Jeho dech je zastaven
• Jeho srdce nebije
• Ksicht má krví zohaven
• Střídavý proud zabije

Melodie je velmi jednoduchá, zpívá se to na Bílého jezdce od Orlíku. Písničku nazývám Vyhláška 50, jelikož vyhláška 50 coby elektrikářské bezpečnostní předpisy byla první zkouškou, kterou jsme absolvovali a bez které by nás nevpustili do laboratoří. Písnička má kupodivu úspěch a hraju ji na pivních akcích po celou dobu mého studia.

20 let

Vlasy do půl zad silně přitahují pozornost jisté slečny, kterou zcela náhodně potkávám na diskárně, kam se zcela náhodně vypravujeme se spolužáky oslavit zkoušku. Do tohoto setkání jsme o sobě nevěděli a neměli jsme vůbec nic společného. Teď, kdy sepisuji tyto žvásty, jsem s ní třiadvacet let šťastně ženatý. Zatím mi nedochází, že právě začíná lepší polovina mého života. Zatím ještě nevím, že právě potkávám svou femme fatale. Zatím mě pouze hřeje pocit, že tuhle holku mi všichni kamarádi a spolužáci závidí.

Opatrně otevírám pandořinu skříňku. Uvnitř spí hudební žánr, okolo kterého zatím jenom opatrně našlapuji. Black metal. Nesměle a zároveň přímo ke kořenům. Venom. Je zajímavé, jakým způsobem metalovou scénu převrátila naruby trojice muzikantů, kteří v podstatě ani neuměli hrát. Jejich kytarista Jeffrey Dunn aka Mantas zavzpomínal: "Před čtyřiceti lety jsem napsal písničku a tenkrát jsem vůbec netušil, že dávám jméno celému novému žánru."

"Chceš si přivydělat?" volá na mě z auta jistý cizí pán, když na zastávce čekám na šalinu. "O co se jedná?" odpovídám mu. "Víš, já jsem na kluky," říká pán posmutněle. "Tak to ne," odvětím razantně. "Promiň," ozvalo se ještě z auta a v hlasu byla slyšet slza. Tohle musím rozchodit. Nechávám šalinu šalinou a jdu pěšky.

21 let

Tenhle rok je ve znamení prosperity. Vydělávání peněz mi chutná, brigádičky sypou a já vymetám koncerty. Vidím naživo, jak King Diamond na koncertu ulehá do rakve, rakev je posléze zapálena a King je v podobě hořící mrtvoly odvezen z pódia. Dokonalé vizuální zpracování písničky "Kremace" - jak poetický to název. (Pozn. Je obrovská škoda, že se mi nepodařilo najít video v dobré kvalitě.) Vrcholem sezóny pak je, když do Prahy přijede Jean-Michel Jarre. Naprosto úžasné vidět svého idola naživo z kotle pod pódiem.

Ještě dlužím vysvětlení, proč ujíždím na mlátisportech. Inu, příčinu hledejte v dětství. Do svých cca šestnácti let jsem byl snad ten největší slabčák ve třídě. Sport mi nešel, kondičku nebo sílu mi matička příroda jaksi zapomněla nadělit. Fotbalu nebo podobným sportům jsem se vyhýbal jako čert kříži. Bodejď, koho by bavilo neustále poslouchat výkřiky typu "neumíš," "seš levej" nebo "kazíš nám to." Změna přišla v mých sedmnácti a vděčím za ni internátu. Tenkrát na internátu vznikla posilovna. Konečně sport, který mohu dělat sám sobě pro radost. Samozřejmě se velmi brzo rozneslo, že chodím do posilovny denně, a také se brzo dostavily i výsledky. Jenže zvedání činek má jednu nevýhodu: časem vám připadne, že děláte neustále to samé a začne vás to nudit. Tak zkouším karate. A najednou sport dostává úplně jiný rozměr: "pojď, to dáš, takhle to uděláš lépe, super, povedlo se, skvělé!"

Cherchez la femme - za vším hledej ženu. Ne tu moji, svou femme fatale mám opravdu rád a opravdu bych jí nemohl provést něco tak ošklivého jako napsat jí písničku. Jde o holku mého kamaráda, který si říká DJ Larry a kterého nenapadne nic lepšího než začít brousit patnáctku. Písničku, kterou dávám do kupy, už si úplně nevybavím. Vím jenom, že je o holce, která leží v trávě s očima zavřenýma a spí. Pokud čekáte zádrhel, máte ho mít. Ve druhé sloce se dozvíte, že něžné dívenčiny ručky leží opodál a z dívenčina bříška trčí zaseknutá sekera. Pak vytvořím refrén, ten se mi nelíbí, proto vytvořím jinou variantu refrénu, taky se mi nelíbí, refrén proto nechám otevřený. Třetí sloku si však vybavuji naprosto přesně.

• Ležíš, oči máš zavřené, šest stop pod zemí, asi spíš
• Tvé tělo podléhá změnám, žádnou bolest necítíš
• Patnáct let, tak mladá, a už mrtvá, se nestydíš
• Ale jednou (tady mám menší výpadek) každý tam musí, však ty víš.

Dokonalý ploužák - oplodňovák. Jen ten refrén se stále nedaří.

22 let

Novináři jsou větší motovidla, než jsem si původně myslel. Nejprve označí pořítačové viry za rezistentní - správné označení je rezidentní, pak pojmenovali maskota Iron Maiden Freddie - ve skutečnosti se jmenuje Eddie. Píšu jim přátelské upozornění, že by si měli dávat větší pozor na správnou terminologii. Od té doby žádnou podobnou nesrovnalost nezaznamenávám.

Ostych a opatrnost stranou. Do mé hudební sbírky přichází Cradle of Filth a později Dimmu Borgir. Euronymous, nechvalně známý otec norského black metalu, zřejmě promlouvá i ke mně, ačkoli už je nějaký pátek pod drnem. Pod jeho vlivem kapely opouštějí death metal a začínají hrát black metal. Patrně pod jeho vlivem i já měním death metal za black metal.

Rozvrh hodin a volitelné kursy mě dávají dohromady se spolužákem, kterému kamarádi říkají Vejr. Zjišťujeme, že máme hodně podobný hudební vkus. Také se navzájem inspirujeme svými hudebními sbírkami. Ukazuji Vejrovi Sisters of Mercy nebo Dimmu Borgir, on mi zase pouští The Gathering nebo Waltari. Jestli nás však něco pojí naprosto dokonale, pak je to sen o vlastní kapele. Od této chvíle sen o naší společné kapele.

Mám-li jmenovat písničku, která mě vyloženě štve, pak je to Nothing else Matters od Metallicy. Nechápu, proč všichni chtějí, abych ji hrál. Ona tedy není špatná sama o sobě, má však jednu chybu: já ji neuzpívám. Prostě ji nedám. Přesto všichni chtějí, abych ji hrál, a myslí to naprosto vážně. Nerozumím. Také nerozumím, jak se někomu mohou líbit Milenci v texaskách. Proč? Co je na té odrhovačce tak hezkého? Odmítám ji hrát s výmluvou, že ji neumím.

Padám. Padám na dno. Padám na dno svých sil. Padám na dno svých psychických sil. Krize. Nedaří se. Na co sáhnu, to totálně podělám. Nechtějte po mně vysvětlení. Nevím, co se děje. Nerozumím. Nevím. Prostě nevím.

23 let

Jedním z vedlejších efektů krizí je, že protřídí lidi ve vašem okolí. Hned se ukáže, kteří měli v krizi podržet a nepodrželi, naopak kteří držet vůbec nemuseli a přesto podrželi. Respektive která mě držet vůbec nemusela, přesto mě podržela.

A také se ukazuje, že když v krizi zamakáte, můžete z ní vyjít posílení. Ukazuje se má povaha rváče, který raději bojuje do posledního dechu než aby to vzdal. Můj vnitřní rváč ve mě budí odhodlání něco se sebou udělat. Nacházím docela zajímavou práci, kterou mohu dělat při studiu. Úplně ne programátořina, do praxe mi však dává něco, co mohu později využít. Práce také posouvá na vyšší úroveň můj pohled na vydělávání peněz. Jestli mi předtím chutnalo vydělávání peněz, teď mi podstatně více chutná pocit, že žiju za vlastní peníze. Jsem svým vlastním pánem a nejsem nikomu zodpovědný. Na ty, kteří mě v krizi nepodrželi, mohu udělat dlouhý nos.

Místo elektrické kytary si kupuji PC. Našlapanou mašinu. Náramně se mi hodí při psaní diplomky, což činí asi tři měsíce práce osm hodin denně.

"Hraješ na to jako basák," říká mi Vejr, když zkouším jeho elektrickou kytaru. Zpočátku na něj nechápavě koukám, pak mu dávám za pravdu. Možná si řeknete, že jsem ovlivnitelný, baskytara mi však dává větší smysl než kytara. Když jsme v dětství hráli na klavír čtyřruč, raději jsem hrál doprovody než melodie. Pokud jsem dříve chodil do obchodů s hudebními nástroji okukovat elektrické kytary a unášel se představou, že jedna bude jednou moje, teď chodím se stejným zasněním okukovat baskytary.

Sled událostí, který nastává, by se dal popsat asi takto:

• V Brně se chystá koncert Dimmu Borgir. Hmmm, možná by stál za vidění.
• Dimmu Borgir opouští jejich bubeník. Že se chce věnovat rodině. OK.
• Nicholas Barker nebo též strýko Fester, dlouhodobý bubeník Cradle of Filth, opouští kapelu. Škoda. Jeho hru na bicí jsme všichni obdivovali.
• Strýko Fester se přidává k Dimmu Borgir. Takže Fester přijede do Brna s Dimáčema. Fester naživo! Ten koncert musím vidět!

Nastává menší komplikace. Sport, o kterém spolužák mluví jako "to je takové to, jak se tam řežou." Judo. Na tréninku se mi podaří nakopnout si palec na noze. Bolí jak čert, došlapávám docela těžko. Další den koncert, na kterém bych si rád zařádil. No nic, uvidíme. Obouvám si koncertní boty - poctivé vojenské kanady - a vyrážím. Koncert se vydaří. Strýko Fester předvádí naprosto dokonalou bubnovou smršť, a přitom se tváří, jako by se snad u toho i nudil. Palec na noze je kupodivu taky v pohodě, těžká obuv ho dokonale chrání. Další den jdu pracovat jako obvykle. Palec v měkkých papučích zase bolí jako čert. Dobrý pocit z koncertu však nad bolestí palce vítězí.

24 let

Pokud píšu, že nemám sponzory, není to úplně pravda. Sponzoři by se našli. Průšvih je, že operují v časoprostoru "jednou možná někdy." Nejštědřejší bývají, když mě potřebují srovnat do latě. Naslibované peníze se jenom hemží před očima. A já kretén jim to koušu. Pak se probudím zpátky do reality a dostávám studenou sprchu.

Opět narážím na stereotyp "umíš zpívat, takže do sboru." Pokud patříte k pravidelným čtenářům Kocoura, patrně vám neuniklo, že se hlásím ke křesťanství a ke katolické církvi. Divíte-li se, jak může jít dohromady křesťanství a black metal, vysvětlím vám to velmi jednoduše: se s tím smiřte. Zprávy o mých hudebních sklonech se donesou ke sbormistrové v kostele, kam chodím. I umane si sbormistrová, že mě do sboru přitáhne. Všechno špatně. Buď se bráním nedostatečně, nebo je sbormistrová houževnatější. A také nerozumím, proč bych měl zpívat basové nebo barytonové partie, když zpívám spíše tenorem. Volím řešení hodné zbabělce a na vystoupení nedorazím. Ne, na tohle fakt nejsem hrdý.

Bavíme-li se o mém hlasu, popsal bych ho jako spíše vyšší. Umístil bych ho někam mezi tenor a baryton. Zároveň má lehce nakřáplé zabarvení jako stvořené pro rockovou hudbu. Femme fatale dodnes obdivuje, jak svým přitvrzeným nakřáplým hlasem zpívám fotbalovou písničku od Nohavici. Dokázal bych i metalový bliják. Jenom krátkodobě, nerad bych si utrhnul hlasivky.

Činíme s Vejrem další pokus o založení kapely. Kytaru a basu bychom měli, ostatní členy se však nedaří sehnat. Vejr dokonce vyslovuje plány, že by nebylo špatné začít něčím jednodušším a později přejít i na něco techničtějšího. Kamarádi však naše nadšení do kapely nesdílejí. Škoda.

"Tak co, jak se cítíš jako novopečený inženýr?" ptá se spolužák po státnicích. "No ani mi nemluv, dosud jsem se nezastavil," odpovídám mu. "Si zvykej, to budeš mít teď pořád," dodává spolužáík s úsměvem. Pak ještě konstatujeme, že DJ Larry od státnic vyletěl. Zhodnotíme, že se vyfláknul na učení, protože se chtěl věnovat muzice. Jak na Larryho státnicový propadák reaguje ta jeho Fyftýnka, už si nevybavím. A je to vlastně jedno. Raději řeším, že zrovna teď o mě svádějí boj dvě firmy z Německa. Čas německých zelených karet právě začíná.

Ti, ktěří ze mě před lety chtěli udělat ekonoma, s nevolí cedí mezi zuby, že trh s ekonomy se nasytil. Udělat na ně dlouhý nos - pocit k nezaplacení.

Interludium 2

Vyzkouším s vás, jací jste muzikanti. Schválně, jestli uhodnete, co hrajete. Zkuste hrát na kytaru pořád dokola následující akordy: Emi, C, G, D. Počítejte si u toho středním tempem a každý akord hrajte na čtyři doby. Poznáte, co jste zahráli? Všechny písníčky od Kabátů. A teď zkuste zahrát stejným způsobem: Emi7maj, D#4+, Ami6sus2, C#dim. Poznáte, co jste zahráli? I takto můžete hrát Kabáty. Jejich pravověrný fanoušek nic nepozná.

Fáze 3: chybí časoprostor

Škola skončila. Ta, kterou jsem náhodou před lety potkal na diskárně a která se ukázala být mou femme fatale, se stala mou manželkou. Odjeli jsme spolu do Německa. Vejr zmizel neznámo kam a není k nalezení ani na sockách. Řeknete si, že taková situace musela muzikanta spolehlivě zabít. Prd leda, ta potvora muzikantská se ukázala být vitálnější, než byste si dokázali představit. Muzikant si prostě nedá pokoj a rozhodne se, že mě bude popichovat. Že by snědl půlku viagry?

25 let

Mé první reálné zaměstnání má dodnes pro mě velký význam. Poprvé v životě doopravdy cítím ocenění, které je zcela upřímné a bez postranních úmyslů. Poprvé v životě cítím, že si někdo doopravdy váží mé práce. Poprvé mám skutečný pocit, že jsem opravdu dobrý v tom, co dělám. Nejen v programování, dokonce i ve vedení týmu. Vzpomínám dodnes na naši mezinárodní čtyřku Changsong, Michal, Simon a já. A aby toho nebylo málo, přijdou za mnou i jiní kolegové z firmy s tím, že situace je taková či onaká, udělej něco. Udělám jsem "něco" a ono to kupodivu přinese úspěch. Zatím mi nedochází, co se děje. Pravý význam pochopím až o dvacet let později. Škoda, že firma nemá dlouhého trvání. Ze získaných zkušeností však čerpám dodnes.

Pobyt v Německu má také význam pro náš společný život s femme fatale. Jsme odkázáni pouze sami na sebe bez pomoci sponzorů a jiných osob blízkých, což nás stmelí pevně dohromady. To má za následek další posun vztahu k vydělávání peněz. Žít za vlastní peníze - slast. Pocit, že uživím sebe, manželku a posléze i děti - dokonalý honič chlapského ega. Peníze přestávají být problém.

V Německu také objevuji naprosto skvělý zdroj tvrdé muziky - časopis Legacy. Hlavně proto, že vychází s přiloženým CD plným novinek a skvostů ostřejších metalových odnoží. Když se po roce vracím do Česka a činím pokus o návrat k časopisu Spark, nedokážu skrýt zklamání. Kvalita jde razantně dolů. Čím méně dobré muziky, tím více nadávání na křesťanství. Starý osvědčený recept. Nedaří se? Christianos ad leones! Jo a také přestávám být patriotem, co se týče piva. Vzorem dobrého piva se pro mě stává Franziskaner Weissbier. O pár let později kolega v práci konstatuje: "To není patriot, to je germán!"

Objevuje se další vlivná kapela: Rammstein. Nemohu říct, že bych byl úplně jejím fanouškem. Rammstein však u mě nastartují posun ve vnímání hudby od gotiky směrem k industriálu.

26 let

Jsou věci, na které se nepřipravíte, i kdybyste se sebevíce snažili. Mám syna. Cvrkot, makačka, bezesné noci. Co byste však neudělali pro ten malý bezmocný uzlíček, který s vámi komunikuje zatím jenom kříkem na jedné straně a ulevováním si do plíny na straně druhé. Zatím. To lepší teprve přijde. Teď je potřeba zamakat. Když srovnávám svůj život bez syna a se synem, říkám si, že jsem se předtím musel nehorázně nudit.

27 let

Večerní babysitting, manželka jde za sportem. Nevím, co mě to popadlo pustit si k hlídání syna zrovna Judas Priest. Painkiller. Při úvodním divokém bubnovém sólu začíná syn divoce tancovat. Pak ke mě zvědavě přiběhne. "Co to bylo?" zeptám se ho, "bum bum?"

Opět večerní babysitting. "Tak co, pustíme si zase bum bum? Jo?" Rozzářená synova očička a úsměv na tvářičce říkají vše. Judas Priest opět sklízejí úspěch. Porušuji své rozhodnutí, že v nejútlejším věku ušetřím dítka tvrdé muziky a pouštím Cradle of Filth. Ze synovy tvářičky čiší úžas.

No co to nevidím v televizi! Kabát! Že by začali hrát popík? Nebo že by Pepa Vojtek zasunul do té správné ...?

28 let

Přijdu domů z práce a femme fatale spustí: "No představ si toho našeho synka. Měla jsem puštěnou televizi, synek celou dobu řval, pak šla v televizi reklama, že budou mít u nás koncert Iron Maiden a normálně on byl zticha a s otevřenou pusou na to koukal. Napřed řval, pak viděl Dickinsona, tak byl zticha, a jak reklama skončila, tak zase začal řvát."

Abychom televizi jenom nekřivdili, musím uznat, že televize mě úspěšně vytahuje z omylu. Písničku, jak se chlapi poperou nožem nebo sekerou, jsem do té doby mylně připisoval Danielu Landovi.

Podnikáme úlet, jdu si do televize zasoutěžit. Dokonalý adrenalinový zážitek. Myslím, že v AZ Kvízu si mě budou dodnes pamatovat jako toho, kvůli kterému budou muset změnit design bankomatu. V původním designu totiž odhalím drobné rozdíly v odstínech šedi, díky čemuž vyhmatávám Jackpot. Od té doby mají televizní soutěžící můj hluboký obdiv.

Když jsme u zkratky AZ, objevuji, že v Brně vysílá AZ rádio. Dobrý zdroj kvalitní rockové hudby. I té tvrdší.

Tiše závidím soutěžícím první řady Česko hledá superstar. Nerozumím, proč je vychvalovaná zrovna Martina Balogová. Zpívat umí, ale jenom když je sama. Když má zpívat s někým, snaží se ho přeřvat. A taky nevím, proč Šárce Vaňkové oblékají na ruku roztrhanou ponožku a prohlašují, že je rockerka. Lou Fanánek Hagen později prohlašuje: "tohle není rocker, tohle je karikatura rockera." Pilně posíláme hlasy Anetě. Neumím se ubránit sílícímu dojmu, že na české hudební scéně vůbec nezáleží na hudbě jako takové, ale na ksichtu. Když jste dostatečně profláknutí, máte popularitu jistou. Stačí vám zazpívat jenom "Kočka leze dírou" a lidi budou jásat radostí. Třeba se Anetě podaří rozvířit zatuchlé vody českého popíku.

29 let

Vyslovuji hudební teorii, nebo spíše zoufalé přání: mohu poslouchat hudbu jenom proto, že se mi líbí, a ne proto, že zrovna frčí v televizi?

Jsou věci, na které se nepřipravíte, i kdybyste se sebevíce snažili. Máme i druhého syna. Možná si řeknete, že přece musíme mít vše natrénované z prvního syna. Chyba. Děcka nejsou přes kopírku. Co platí na jednoho, neplatí na druhého, a naopak.

Činíme doma rozhodnutí a pořizujeme si hi-fi věž. Výborný zvuk, tři CD s MP3kama. Má to však háček: nějak mi chybí radost. Do té doby jsem hudbu poslouchal buďto ze starého kazeťáku, nebo z PC. Ještě před pěti lety bych se při koupi hi-fi věže mohl radostí zbláznit. Teď si však říkám: no tak mám hifinu. Hmmm, a co?

30 let

"Rozbila se kytara!" "Cože?" "Rozbila se kytara. Spadla ze skříně." "No to si snad děláš ..." Kytara, která mě provázela mým studentským životem, padá ze skříně a rozbíjí se. Říkám si, že bych si místo původní kytary mohl koupit nějakou hezkou dvanáctistrunnou. Nákup však odkládám, až ho odložím úplně. Od té doby nevlastním žádný hudební nástroj. Také chvilku koketuji s jakýmsi hudebním editorem. Demoverze na CD z časopisu CHIP. Opět však vítězí lenivost. Nějak se mi nechce si s tím hrát. Obzvlášť ne v malém bytě se sluchátky na uších.

Místo muziky jdu zase soutěžit do televize. Riskuj! Opět úspěšně. Za výhru si kupujeme videokameru. Skvělý zdroj zábavy pro celou rodinu.

31 let

Do určitých hudebních počinů musí člověk patřičně dozrát, aby si je vychutnal. Tak třeba ve dvanácti letech jsem byl příliš mladý na Pink Floyd, bylo lepší počkat do osmnácti. Stejně tak bylo lepší počkat do jednatřiceti na další zásadní hudební objev. Další významná kapela, nebo lépe řečeno významný hudební počin: Ayreon. Ve svých pětadvaceti, když jsem ještě ujížděl na gotice, by mě Ayreon nejspíš zklamal. Teď Ayreon nasazuje laťku kvalitní hudby hodně vysoko. Not sorry, Jeane-Michelli, na prvním místě v mém žebříčku oblíbené hudby tě střídá Arjen Lucassen. Tohle bude na hodně dlouho.

Mám-li posat, proř zrovna Ayreon, asi budu těžko hledat slova. Co album, či lépe řečeno dvojalbum, to rocková opera. Progresivní metal s vlivy jazzu, elektroniky i jiných stylů. Líbí se mi Lucassenova práce se zvukem. Hudba tvrdá a zároveň něžná a romantická. Zároveň také důkaz, že kvalitní rock se dá dělat i bez laciného satanismu nebo antikřesťanství. Zároveň vědomí, že tuhle hudbu budu poslouchat nejspíš sám: běžný konzument rádia a televize ji nepobere. Tak schválně, zkuste si pustit Garden of Emotions. Jsem zvědavý, jak dlouho to vydržíte.

Tímto se definitivně odkláním od gotiky.

Babysitting povyšuji na vyšší level. Femme fatale začíná studovat při mateřské vysokou. A jelikož instituce babiček se ukazuje být hůře dostupná, než by se nám hodilo, hlídání se ujímám já osobně, přičemž povyšuji babysitting na regulérní chlapské jízdy. Podnikáme se syny nejrůznější zajímavé výlety do širšího i vzdálenějšího okolí.

S hrůzou zjišťuji, že AZ rádio přestalo vysílat a místo něj naladím nějaké yet another popíkorádio. Škoda. Výčet poslouchatelných rádií se mi redukuje na dvě, respektive na tři: OFF, CD nebo MP3.

32 let

Vyslovuji hudební teorii. Tentokrát si beru na mušku rockovou hudbu, respektive její fanoušky. Rozděluji fanoušky rockové hudby na dvě skupiny:

1. Na ty, kteří si rádi poslechnou kvalitní rock.
2. Na ty, kteří se mohou podělat, když slyší elektrickou kytaru.

Ty druhé pak dělím do dalších čtyř podskupin:

1. Hudebně hluší
2. Totálně blbí
3. Popíkáři
4. Libovolná kombinace výše uvedeného

Kabáty definitivně řadím mezi neposlouchatelné. Je jich všude moc.

33 let

Coby majitel kamery jsem pozván, abych v kostele natočil obřad prvního svatého přijímání dětí. Při následném zpracování videa si dávám záležet, aby výsledné video bylo kvalitní a koukatelné. Velmi náročná na zpracování se ukazuje scéna, kde holka zpívá žalm. Holka totiž celou dobu zpívá pod tónem. Au au, roztržené uši bolí ještě teď.

Nějak neumím od sebe rozlišit kapely Chinaski, Kryštof a Mig 21. Připadá mi, že hrají to samé.

Michael Jackson zřejmě pocítil potřebu dát si menšího šlofíčka, a tak lupnul pár prášků na spaní. Usnul a už se neprobudil. Se zájmem pozoruji, odkud všude vylézají davy jeho fanoušků, a skvěle se bavím.

34 let

Pokud napíšu, že se investice do synů začíná vracet, asi to vyzní příliš pragmaticky. Mám však na mysli investici citovou. A tu mi syn vrací měrou vrchovatou. Ke dni otců mi totiž daruje bonbonieru Tatiana. Že mu název zní jako táta. Navenek obrovské nadšení, uvnitř slzička dojetí.

Po předchozích zkušenostech se snažím pokud možno vyhýbat nákupům v prodejnách Asko nábytek. Tento fakt se však zřejmě nedonese k uším jisté vzdálenější příbuzné, která mě zve na výpomoc při montáži. Že mi náročná montáž dvou kusů vachrlatého čehosi vydávajícího se za dětské postele zabere více než tři hodiny a že mi u toho budou létat z úst slova nemytá a nečesaná, s tím plus mínus počítám. Že však bude u toho puštěné rádio s jakýmsi obskurním názvem Afrika 14 nebo Evropa 2 či jak se to jmenuje, však znamená jistou komplikaci. Zejména když v rádiu frčí jakýsi Black Eyed Piss s písničkou, jejíž název jsem zapomněl, jelikož písničce nemůžu přijít na jméno. Opravdu je nutné, abych za tři hodiny poslouchat snad šestkrát dokola nějaké mňááááááupipipipipi mňááááááupipipipipi mňááááááupipipipipi mňááááááupipipipipi mňááááááupipipipipi mňááááááupipipipipi? Opravdu někoho baví tohle poslouchat pořád dokola?

35 let

Lucie Bílá s velkou pompou vydává song "Být dítětem svítícím." Samozřejmě, veškerá rádia i televize chrlí informace, jak je její nový song naprosto úžasný. Pod vlivem Lucky Bílé vyslovuji hudební teorii, jak vlastně vznikají české hity: udělá se textík, vybere se nějaký profláknutý interpret, no a hudba se prostě někde čmajzne. Pokud právě cítíte rozčarování, zklamu vás podruhé. Svítící dítko je cover britské klasiky Greensleeves.

Rozhodnutí, kolem kterého dlouhá léta chodím jako kolem horké kaše. Vlasy do půl zad začínají ztrácet kvalitu, a tak jdou dolů. Výsledek radikální změny považuji za výborný. Velmi brzy se ukazují výhody kratších vlasů v podobě snažší údržby a nižší spotřebě šampónu. A koneckonců, na fandění kvalitní rockové hudbě to nemá žádný vliv. Řízný metal mohu poslouchat i bez dlouhých vlasů.

Zubatá s kosou se rozhodne udělat průklest mým příbuzenstvem. Průklest bere hodně důkladně, protože na pravdu Boží odesílá hned dva mé příbuzné. Smutné, řeknete si. Jenže pak mi docvakne: právě umřeli dva mí sponzoři. Jeden se kasal, co všechno mi koupí. Zbyly po něm obří dluhy. Druhý dělal machra a peníze rozhazoval lopatou, samozřejmě v časoprostoru jednou možná někdy. Teď čichá ke kytkám z opačné strany a své sliby už v činy nepromění. Co už, takový je život. Aspoň se mohu kochat tím, co jsme vybudovali, když jsme se rozhodli vyprdnout se na sponzory a žít si po svém. A pak se můžu skvěle bavit při pohledu na bezmoc těch, kteří se na sponzory slepě spoléhali.

(Napadlo mě ještě tvrdší přirovnání, psát ho však nebudu. Ti, kteří na sponzory spoléhali, ještě žijí a čtení těžké ironie by je mohlo vážně ranit.)

36 let

"A nechybí ti ty tvé dlouhé vlasy, které jsi měl?" ptá se mě jistá neidentifikovaná osoba z mého okolí. "Ne, proč by mi měly chybět?" odpovídám.

Wow, super zážitek! Plácám si high-five s celebritou! Jean-Michel Jarre zahajuje svůj koncert v Brně, a jak jde na stage, prochází mezi fanoušky. A prochází rovnou kolem mě! Plácnout si s ním - tomu se prostě nedá odolat. Naprosto úžasné. Koncert samotný i pocit, že jsem si plácnul s Jeanem. Nezapomenutelný zážitek.

Skvěle se bavím. Při zcela nevinném prohlížení videí na youtube objevuji zajímavou a docela zdařilou předělávku Kabátů. S názvem si nemuseli příliš lámat hlavu - Burlaky přebásnili na Čuráky. Ke svému překvapení zjišťuji, že Morčata na Útěku - tak si autoři oné zhovadilosti říkají - je zcela regulérní kapela. Zajímavý přírůstek do mé sbírky.

Ten hajzlík muzikantská si hraje na Freddyho Kruegera a přijde mě navštívit v noci, když se chci po náročném dni vyspat. Vleze mi do snu a ten sen si vybavuji ještě dnes. Zdálo se mi, že jsem stvořil písničku s antisocanským námětem a úderným názvem "Zmetci." Text refrénu zněl zhruba takhle:

• ... hledaj práci
• o kterou ani nemaj zájem
• jsou to zmetci hašišáci
• ...

Kdyby zůstalo jenom u textu. Ve snu také naprosto přesně vím, jak budou následovat po sobě akordy, jaká bude rytmika, kam dát normální beat, kam dvojšlapák a kam blast beats, a také mám do posledního detailu promyšlené, které pasáže nazpívat čistě a které blijákem. Hudební styl pracovně nazývám "pořádně nasraný industriální thrash." Nádherný sen. Abych si sen za bdělého stavu aspoň o kousek prodloužil, vymyslím ještě text poslední sloky:

• Viděl bych jednu cestu
• Jak vyjít z toho ven
• Postavit všechny ke zdi
• Nakrmit olovem

37 let

Pokouším se vysvětlit kolegovi, jakou hudbu poslouchají jeho dcery. "Víš, u těchhle holčiček zase tak nezáleží na hudbě jako takové. Holky zajímá především interpret. Holka neposlouchá hudbu kvůli hudbě, holka poslouchá hudbu, protože interpret je hezkej." Nevím proč, kolega vypadá, jako by měl problém můj postulát přijmout.

Já sám hudbu dělím do dvou kategorií: na hudbu, kterou poslouchám, protože si chci poslechnout kvalitní muziku, a na hudbu, kterou poslouchám, když se chci bavit. Do první kategorie řadím třeba Ayreon, Pink Floyd, ale také starší Cradle of Filth. Do druhé kategorie řadím třeba Tři sestry, Horkýže Slíže nebo Morčata na Útěku. Kabáti mají smůlu, nezapadají ani do jedné z kategorií.

38 let

"A nechybí ti ty tvé dlouhé vlasy, které jsi měl?" ptá se mě opět neidentifikovaná osoba z mého okolí. "Ne, nechybí." odpovídám.

Dostane se mi do ruky zajímavý vtip: jak poznáte, že je vám více než třicet. Jedním ze symptomů má být, že se přestanete zajímat o hudební novinky. Hmmm, asi na tom něco bude. Už delší dobu pozoruji, že tak nějak inklinuji k poslechu hudby, kterou jsem poslouchal ve svých pětadvaceti. Teda když nepočítám Ayreon a nově objevená Morčata na Útěku. Fajn, pokusím se něco udělat a zkusím objevit nějaké nové kapely na poslouchání. Zkouším Dymytry - nic. Zkouším Sabaton - nic. Vzdávám hledání. Asi opravdu stárnu.

Synové si už úspěšně vychutnali nadšení z hokejového i fotbalového zápasu a z obou odcházeli s nadšením. Jenom koncert chybí. Když teda nepočítám školní výchovný koncert v podání yet another noname vrzalisty s kytarou, hrajícího něco mezi Beatles a šlapacím kufrem, ze kterého si syn odnáší leda tak poznámku v žákovské, jelikož synovým trefným komentářům nejsou učitelky zrovna příznivě nakloněny. Teda možná by učitelky synovým komentářům příznivě nakloněné byly. Učitelkoidní stereotyp nejlépe vystihnutelný hantýrkou "prospěch" a "chování" má však zřejmě navrch. Rozhoduji se proto spravit synům chuť a pouštím koncert na youtube. Jeden ze synů znuděně prohlásí: "nahatý, kroutí hlavou..." Hmmm, tohle se nepovedlo.

39 let

Víte, co vznikne, dáte-li dohromady malou blondýnku, velký bavorák zadohrab, dvojitou ostrou zatáčku a čerstvě napršeno? Škoda sto tisíc korun na vašem autě. Nevím, co ta holčina vyváděla, že se jí povedlo narazit do mého zaparkovaného auta bokem. Zároveň nevím, jestli mám láteřit nad rozbitým autem, nebo se mám skvěle bavit nad vyvádějící rozhysterčenou blonckou, která divoce rozhazuje ručičkama, bouchá pěstičkama do volantu a nadává si do jistých nejmenovaných tělesných partií. A jelikož škod není nikdy dost, přichází další škoda, tentokrát Škoda Octavia coby náhradní vozidlo. Lidové vozítko malého českého človíčka. Cílové skupině zákazníků odpovídá i sound systém, který by se dal použít jako dobrý příklad, jak dopadne, když sound systém ladí člověk hudebně hluchý: přebasuje to. Těším se zpátky na mé autíčko. Škodovka mi celkově přijde jako by nedodělaná.

Kuko, frontman kapely Horkýže Slíže dává rozhovor, kde vysvětluje rozdíl mezi českou a slovenskou hudební scénou: "Abyste byli populární na Slovensku, musíte pořád pracovat, psát písničky a koncertovat, jinak vás ostatní převálcují a vy zapadnete. V Česku když jednou získáte jméno, pak už nemusíte dělat nic a popularitu máte zaručenou." Hmmm, něco podobného už asi několik roků tuším.

40 let

Kupodivu se mi daří objevit kapelu k poslouchání: Alestorm. Pirátský metal ze skotska. Texty spíše pijácké než pirátské a spíše chlastací než pijácké, navíc při poslechu zpěvákova hlasu si naprosto bezchybně vybavíte pirátského kapitána s dlouhými vousy, jak křičí své rozkazy na posádku. We are here to drink your beer a vyplouváme na oceán hledat ukrytý poklad. U toho si můžeme zpívat písničky o chození po prkně, o protahování pod kýlem - při ní si obzvlášť živě představíte tancující a veselící se piráty, nebo že máme dřevěnou nohu.

Činíme s femme fatale zásadní životní rozhodnutí. V malém bytečku, kterému jsme dlouho říkali "doma," začíná být poněkud těsno, a tak se po důkladných propočtech rozhodujeme postavit vlastní barák. Sponzory považujeme za výslovně nežádoucí. To tak, ještě bychom jim museli být vděčni za každou ohlodanou kost.

Interludium 3

Počítejte se mnou: kolik kláves na klavíru potřebujete k zahrání písničky?

• Kočka leze dírou - 6 kláves
• Skákal pes přes oves - 5 kláves
• Maria I Like It Loud od Scootera - 4 klávesy

Jednoduché a prosté. Stačí čtyři klávesy, k tomu jeden buben a máte lidovku, kterou budou davy ochotně vyřvávat na stadionech.

Fáze 4: chybí důvod

"Vy dokončujete barák, že?" ptá se s úsměvem na tváři stavbyvedoucí, když dělníci dokončují poslední detaily domu a já během pěti minut zvedám snad sedmý telefonát. Ještě předat, potřást si rukou a můžeme slavit Vánoce v novém.

Veškeré chybějící komodity jsou vyřešeny. Peníze, čas i prostor přestaly být problém. Zdálo by se, že hudbě už nic v cestě nestojí. Jenže ouha, svou pozornost jsem začal věnovat nově postavenému domu. Vybavit a vymazlit dům, založit zahradu a podobné legrace. Na muzikanta jsem úplně zapomněl. Ten hajzlík si to samozřejmě nenechal líbit a šeredně se mi za to pomstil: ukázal mi věci v úplně nových souvislostech.

41 let

Hádejte, jaké téma synové zpracovávají coby referát do hudební výchovy. Morčata na útěku! Ještě ke všemu pracují způsobem, že jeden píše referát a druhý mu kryje záda, lumpové jedni! Mají štěstí, o referátu se dozvídáme až poté, co syn ukáže v žákovské jedničku.

Musím zmínit jedno velmi nepříjemné pozorování. Kapela funguje pouze do určité doby a pak začne vykrádat sama sebe. Kreativita zhasne a nová tvorba kapely začne znít jako kopie staré tvorby. Vykrádání sebe sama už delší dobu pozoruji u Cradle of Filth. Vůbec nepomáhá, že kapelu z jedné třetiny tvoří Češi. Stejně tak ztrátu inspirace pozoruji u Morčat na útěku. Jako by nevěděli kudy kam a začali paběrkovat.

Na druhou stranu musím ocenit Morčata za písničku Ožralci v botaskách. Naprosto úžasná předělávka Milenců v texaskách. Super, konečně někdo dal té protivné odrhovačce správný říz.

42 let

"A nechybí ti ty tvé dlouhé vlasy, které jsi měl?" nedá si pokoj neidentifikovaná osoba z mého okolí. Protáčím panenky a odpovídám: "hele, a nepřipadáš si s tou otázkou trapně?" V duchu si při tom myslím: "běž do prdele, krávo." Asi umí číst myšlenky, od té doby jsem ji nepotkal.

S přestěhováním na vesnici mě potkává zajímavý fenomén: vesnické tancovačky. Stačí , když je slyším z dálky. Nabývám dojmu, že lidem stačí hrát dokolečka pouze tři písničky, a jsou nadšení: Holky z naší školky, Jahody mražený a Sladké mámení. Tyhle tři stačí hrát dokola a úspěch je zaručen. Má vůbec smysl produkovat nové písničky?

Euronymous ke mě promlouvá ještě jednou, tentokrát prostřednictvím filmu Lords of Chaos. Obdivuji nápad zfilmovat příběh, který spustil šílenství zvané norský black metal. Příběh kapely Mayhem, která de facto nevydala žádné pořádné album, zato však spustila mimořádný humbuk. Inspirující, ovšem jinak než očekáváte. (Ne, na zapalování kostelů nebo zabíjení kolegů z mančaftu mě opravdu, ale opravdu neužije.) Nejprve objevuji zpěvačku Myrkur, autorku hudby k záverečným titulkům, které proti všem zvyklostem rolují shora dolů. De Tre Piker. Písnička, která vás přiměje truchlit nad zavražděným Euronymousem, přestože byste ho mohli s klidným svědomím označit za vyčůraného hajzlíka. Také přesto, že De Tre Piker má ve skutečnosti zamilovaný až pohádkový text o třech dívkách, z nichž jedna se zasnoubí s náhodně potkaným hrabětem. Euronymous žil možná krátce, než ho ze světa zprovodil jeho soudruh Varg Vikernes aka hrabě Grishnackh. Dal však světu pravý norský black metal. Ekte norsk svart metal. Co jste dokázali vy? Pózeři! (Slovy o pózerech film končí.)

O pár let později instaluji do mobilu Duolingo a učím se norsky. Z čisté zvědavosti.

Provokuji na sockách jistou headhunterku, která se kasá, že má ráda taneční muziku: "A na čem ujíždíte? Klasika jako polka, valčík, nebo máte ráda něco říznějšího jako foxtrot, jive nebo tango?" Headhunterka marně loví odpověď. Pardón, syn právě chodí do tanečních...

43 let

Jeden z posledních žijících sponzorů provede pokus srovnat mě do latě, mávaje mi před nosem virtuálními penězi v časoprostoru "jednou možná někdy." Představím si, čeho všeho jsem v životě dosáhnul, a také si uvědomím, v jaké fázi životního cyklu se sponzor právě nachází. Je mi ho líto. O dva roky později sponzora pohřbíváme. Dívám se na jeho tělo, jak nehnutě leží v otevřené rakvi. Není mi ho líto.

Pokud vám syn právě dokončí autoškolu a vy ho potřebujete namotivovat do aspoň trochu akceptovatelné jízdy, pomůže samozřejmě správně zvolená hudba. Pouštím synovi v autě Sisters of Mercy - Vision Thing. Písnička, u které po chvilce začnete pozorovat, že vám tak nějak samovolně těžkne noha na plynu. Po chvilce začne auto cukat, jak se syn marně snaží nohu na plynu zase odlehčit.

Umírá Karel Gott. Vzpomínám na své vlastní fandění, když umřel Freddie Mercury. Vybavuji si svůj údiv nad fanoušky, když se picnul Kurt Cobain. Ještě teď se bavím nad fanoušky, když věčným spánkem usnul Michael Jackson. Je mi tudíž zcela jasné, jaké šílenství spustí smrt Goťáka. Není kam utéct. Otevřu noviny - Goťák. Otevřu rádio - Goťák. Otevřu televizi - Goťák. Otevřu sociální sítě - Goťák. Otevřu okno - Goťák. Jako i venkovský rozhlas u nás v obci musí točit Goťáka? Ještě abych se bál otevřít ledničku. Mimochodem, netřeba připomínat, že jen málo z Goťákových hitů jsou originály. Většina je - zcela dle očekávání - samý cover.

44 let

Některé věci potřebují správné načasování. Kupříkladu svatba. Načasovat svatbu tak, aby člověk mohl snadno vypočítat výročí, to chce pečlivé plánování, řízení a i pověstnou kapičku pokakaného štěstíčka. Píše se rok 2020 a s mou femme fatale slavíme dvacet let šťastného manželství.

Říkají vám něco kapely Ad Infinitum, Butcher Babies, Feurerschwanz, Megahertz, Tsjuder nebo Vexed? Že ne? Se nedivím, když česká parodie na rockéra odkojená rádiem Beat zmrzla v sedmdesátkách dvacátého století.

Pokud se třicátník vyznačuje tím, že přestává sledovat hudební novinky, pak coby čtyřicátník cítím, že jsem znovuobjevil radost z objevování. Čím jsem starší, tím víc mě baví objevovat nové  a neznámé věci. Hodně mě motivuje i femme fatale, která mě namlsala dovolenými ve stylu objevujeme místa, kde jsme ještě nebyli. Chuť objevování nového a neznámého aplikuji i na muziku. Baví mě pouštět si písničky na youtube, nejraději čerstvé novinky z metalového světa. Pak už jenom písničky přehazuji na hromádky líbí-nelíbí. Že je nikdo jiný nejspíš nezná? A co jako? Mně se to prostě líbí a druhé neřeším. Na hromádce líbí se většinou ocitá industrial metal německého stylu. Jak říkal ex-kolega: "To není patriot, to je germán!"

45 let

Úkol, který nesmíte chtít po milovníkovi dobré hudby: udělat si pořádek ve sbírce MP3. Vyloučeno. Místo úklidu se úspěšně zaposlouchám do písniček, které jsem před lety nasbíral. Úklid přijde jindy. Ne, fakt po mě nechtějte udělat si pořádek v MP3kách.

Ten hajzlík muzikantská mě zase naprosto neskutečně pokouší. Při prohlížení youtube mi šoupne do cesty kanál BassBuzz - školu baskytary. Přistihnu sám sebe při myšlence, jestli bych si náhodou tu baskytaru nakonec neměl pořídit, a že by byla docela příjemná výzva nastudovat basovou linku k Hysteria od Muse. Youtube algoritmus mě vzápětí zachraňuje a mou pozornost přesouvá na kanál Charles Berthoud. Úžasný basák, před jeho hrou na baskytaru smekám klobouk. Zároveň si uvědomím: vždyť jemu trvalo deset let, než se vypracoval na současnou úroveň. Kolik budu mít roků, až bych se na jeho úroveň vypracoval taky? Bude mě hraní v té době bavit? A nestane se baskytara yet another předraženým lapačem prachu? Raději se budu věnovat tomu, co mi jde: psaní Kocoura a hejtování headhunterů.

V rámci prohlížení youtube mě muzikant zasvětí do některých tajů hudební teorie. A já jenom žasnu nad tím, jaká nádherná hudební teorie se skrývá za stupnicemi a akordy. Pak si uvědomím, že za časů učitelky-ječitelky sloužily stupnice a akordy k tupému drilování a fidlání nahoru dolů až do zblbnutí. Skřípu zubama. Proč je mi tahle hudební teorie odhalena až teď?

46 let

Nějak od sebe neumím rozlišit Tomáše Kluse, Michala Ztraceného a Marka Hrůzu. Nějak mi splývají. Pokud jsem jim pomíchal jména, pak not sorry za to. Nemůžu za to, že ti tři šulíni jsou jak přes kopírku.

Pepa Vojtek, frontman Kabátů, se rozpovídá: "Hele, já jsem byl jednou v hospodě, a tam byla nějaká kapela. Když jsem se zeptal, co to je, tak mi odpověděli: to nepoznáš? To je přece naše nejlepší kapela, Kabát Revival. Pak mi nabídli, jestli si s nima nechci zazpívat. No a to jsem totálně podělal, protože hráli falešně a já jsem se nechytal." A mě docvakne, proč tenkrát po mě chtěli zpívat Nothing else Matters. Prostě chtěli slyšet tu písničku, bylo jim jedno od koho a bylo jim jedno jak. Prostě hraj a zpívej. Že to nevyzpívám, jim bylo totálně šumák. Těžké.

Konečně odhalím hudbu, kterou poslouchají synové. Odhalení trvalo dlouho, neboť zatímco za mých pubertálních let hudba burácela z kazeťáků nahlas, dnešní mladá mileniální generace vypadá, jako by ujížděla spíše na sluchátkách. A také zjišťuji, že flashka s MP3kama už asi taky bude out. Jedeme se syny na dovolenou ve stylu chlapská jízda. Syn usedá za volant, páruje rádio v autě s mobilem a streamuje písničky přímo z youtube. Stylově nevyhraněný mix všeho možného. Písničky na poslech, písničky na zazpívání si i písničky na pobavení. Inspirující. Vím naprosto přesně, kterou písničkou budu motivovat druhého syna, až i on usedne za volant: GAS GAS GAS! Not sorry za to, vy jste mě to naučili.

47 let

Jsou věci, na které se nepřipravíte, i kdybyste se sebevíce snažili. Je mi v práci svěřena zodpovědnost za dvanáctičlenný tým, který se velmi brzo promění v osmnáctihlavou saň. Léta úsilí a pěčlivého studování přinesla své ovoce. Přesto mě svěření vedoucí role přistihne nepřipraveného. Tři měsíce hledám sám sebe, další měsíce mapuji situaci v týmu a až po zhruba osmi měsících mohu říct, že jsem sám se sebou v nové roli spokojen. Tak vzhůru do práce. Při hledání trefných názvů pro rozjíždějící se projekty nacházím úžasný zdroj inspirace. Tipujete-li ostrou rockovou hudbu, hádáte naprosto správně. K názvu pro prvotní převzetí produktu mě inspiruje Arjen Lucassen - Transitus. Projekt pro modernizaci buildování a release nazývám Gradle of Filth. K názvu pro zatím největší projekt - úplnou transformaci týmu pro lepší a efektivnější fungování - mě inspiruje sám Euronymous. Projekt nazývám Lords of Chaos. Držte pěsti, ať se zadaří. Anebo nemusíte, můžete jenom pasivně přihlížet. Tuhle práci dotáhnu do konce i bez fandění. Co jste dotáhli do konce vy? Pózeři!

Zjišťuji, že i písničky Michala Tučného jsou samý cover. Třeba takový Prodavač je ve skutečnosti Aukcionář. Jenom trochu adaptovaný do českých poměrů. Americký sen kluka, který utekl za školu, aby se vrátil jako úspěšný boháč, by byl asi příliš velké sousto pro malého českého trempíka hrajícího si na amerického kovbojíčka, jehož vrcholným snem jsou leda tak špekáčky u ohníčku. Jo a když slyším poslední písničky od Kabátů, dokážu si živě představit jejich fanoušky: v jedné ruce cigáro, ve druhé ruce kuželku a nadává na drahotu. Mám mít zájem soupeřit s Kabátama o fanoušky?

V našem domě přestaly existovat děti. Už i mladšímu synovi je osmnáct. Sedíme s femme fatale na zahradě, popíjíme dobré víno a kocháme se nad tím, že všechno, co máme, jsme si vybudovali vlastními silami praktický bez pomoci jiných. Byla to makačka, ale téhle makačky nikdy litovat nebudu. Můj život možná nezačal zrovna nejsnáze. Hodný hoch z dobré rodiny - věřte, že tohle nechcete. Dosáhnul jsem však všeho, čeho chlap může dosáhnout. Skvělá rodina, úžasná manželka, úspěšní synové, vlastní bejvák a dobrá práce. Díky Bohu za to! A navíc cítím, jako by to mezi mnou a femme fatale bylo čím dál krásnější. Ještě máme kus života před sebou, a tak plánujeme, jaké ulítlé akce spolu ještě podnikneme. Třeba uvidím ještě jednou Dimmu Borgir. Ten přírodní úkaz na Islandu.

Postludium

No a to je vše, aspoň prozatím. Když sesumarizuji vývoj a události, jak se v průběhu času odehrály, pak je jenom dobře, že muzikant kladl do cesty překážky. Uznejte sami: jaký mám vlastně výběr?

Stylově se vyvíjím. Od rock'n'rollu přes hej-vy-metal, death metal, gothic-doom, black metal až po dnešní industrial a progressive rock. Stylový posun však není dobrý pro kapelu, to prý fanoušci neradi vidí. Nebo mám možnost stylově zůstat, což by mělo za následek, že budu sama sebe vykrádat. Nebo spíše, že se budu nudit.

Náramně si užívám, že poslouchám jiné písničky než většina populace, a i na metalheada jsem docela ulítlý. K tomu jsem však musel dozrát. Před dvaceti lety by mě frustrovalo, že můj hudební vkus nikdo jiný nesdílí. Přičemž malý český fanoušek chce prostě to své cigárko, kuželku a Kabát Revival. Což mě opět přivádí ke dvěma možnostem. Buď hrát na jistý úspěch a stát se yet another Kabát Revival, nebo hrát hudbu, kterou se mi líbí, avšak s rizikem, že budu psát muziku pouze pro sebe do šuplíku. Teda pardón, hrát muziku určenou jenom pro úzký okruh vyvolených.

Nevím, kolik roků mi Pánbůh ještě nadělí. Zcela upřímně, když vezmu v potaz úspěchy, kterých jsem v životě dosáhnul a kterých ještě dosáhnu, má vůbec smysl toužit po muzice? Asi ne. Zůstává tedy ještě jedna otevřená a nedořešená otázka. Jak udělat, aby se mi konečně podařilo muzikanta poslat pryč.

Tohoto muzikanta zabít.