Hlavolovci vol. 5 - telefouňové

Tahle skupina headhunterů mi odhalila mimo jiné jednu krutou pravdu: zapomeňte na všechny poučky o kvalitním motivačním dopise. Nikdo ho nečte.

Začnu trochu nudnou statistikou. Moje programátorská praxe od ukončení školy do tohoto okamžiku činí 15 let a 6 měsíců. Z toho jsem strávil 4 měsíce nedobrovolně na pracáku. Inu, firmy vznikají a zase zanikají, co se dá dělat. Jednoduchým výpočtem ale zjistíme, že bez práce jsem byl pouze 2 % své praxe. Tedy z 98 % jsem pasivní kandidát.

Jednu dobu jsem však pocítil jakousi nejistotu, proto jsem se přepnul do aktivního režimu. Na několik inzerátů jsem odpověděl mimo jiné toto:

... Pokud Vás můj profil zaujal tak, jak mne zaujala Vaše nabídka, neváhejte mne kontaktovat, a to nejlépe e-mailem, telefonicky až po předchozí e-mailové dohodě.

Neuplynula ani hodina a ... CRRRRRRRRR!

Ponechme stranou, že se z vyzváněcího tónu mého telefonu dala snadno vyvodit obliba extrémnějších žánrů rockové hudby (zkuste najet na čas 1:37 - ten refrén je chytlavý, co?), respektive kterému sportovnímu klubu fandím. A je vcelku irelevantní, že při své introvertní povaze velmi nerad telefonuji, což je ovšem moje osobní záležitost. Na druhou stranu zkušenosti říkají, že telefonicky se dá mnoho věcí vyjednat podstatně snadněji a efektivněji než e-mailem. Vrozená nechuť telefonovat jde proto často stranou. V tomto případě je však věta o telefonickém kontaktu až po e-mailové dohodě zcela na místě.

Poprvé mi volali přímo do kanceláře. Měli štěstí, že jsem byl ten den v kanceláři sám.

Podruhé mi volali zase do kanceláře. Měli štěstí, že se už připozdívalo a já odcházel z kanceláře jako poslední.

Potřetí mi volali zase do kanceláře. V kanceláři cvrkot, nebylo kam se schovat. Musel jsem volat z kuchyňky, ale často se v ní motali ostatní kolegové. Opakovaně jsem na to headhunterku upozornil, což však mělo pouze krátkodobý efekt. Po chvilce zase začaly dotazy typu "současná smlouva" nebo "platové požadavky." Na mou odpověď, že to projednáme při osobním setkání, headhunterka reagovala, že by to potřebovala vědět předem.

Počtvrté se mi dovolali do čekárny u doktora, což headhuntery poněkud vykolejilo. I přes upozornění následovaly otázky osobního charakteru. Naštěstí byli svolní dohodnout jiný čas rozhovoru.

Opět musíme vyjít z toho, jak headhunter pracuje: dostane poptávku a rozhodne se kandidáta oslovit telefonem. Což by zase tak nevadilo, kdyby...

Kam mi to voláš?

Když dostanete nabídku e-mailem, vyřídíte ji v čase, kdy vy sami budete chtít. Pokud však dostanete nabídku telefonem, je to druhá strana, kdo určuje čas vyřízení.

A máme tu problém číslo jedna: headhunter vám v drtivé většině zavolá do práce. Což je problém zásadního charakteru, protože informace o tom, že vám volá headhunter, je v práci nežádoucí. Pokud vám do práce zavolá příbuzný nebo reklamní navolávač, dá se to pochopit. Ale komu z vás by se líbilo, kdyby si váš kolega nebo podřízený domlouval po telefonu jinou práci?

Protitrik, který občas proti telefonujícím headhunterům aplikuji, spočívá v následujícím: po několika slovech headhuntera zarazím: "prosím vás, pošlete mi tu nabídku e-mailem, ano?" Pokud se začne vykrucovat, trvám na svém: "pošlete mi to e-mailem, ano?" Rozloučím se a zavěsím. Headhunter obvykle pochopí, že zavolal nevhod.

Jedné odmítnuté headhunterce jsem odepsal:

Vaše pracovní doba je i moje pracovní doba, jestli mi rozumíte...

Odpověděla, že pro tyto případy jsou ve firmách telefonní místnosti. Měla pravdu, ale jenom částečně: šance, že místnost vhodná k telefonování bude obsazená, je zcela reálná. Také metoda, kterou úspěšně aplikuje Tonda Blaník - jdu kadit, může spolehlivě fungovat zase jenom v Kanceláři Blaník.

Ty pracuješ? Aha, oops...

Možná si řeknete, že volání do práce je otázkou vzájemné komunikace. V podstatě máte pravdu, ale máme tu problém číslo dvě: zjištěním, že pracuji, je headhunter mnohdy evidentně zaskočen a šokován. Že nevěříte?

• Headhunterka: Dobrý den, já vám volám ohledně nabídky...
• Já: Vydržte prosím chvilku (odcházím do volné zasedačky) ... ok, tak ...
• Headhunterka: Dobře, já vám volám ohledně nabídky ...
• Já: Moment, jste si vědoma, že mi voláte v mé pracovní době?
• Headhunterka: eeeeee ... co?
• Já: Zavolala jste mi do kanceláře.
• Headhunterka: (evidentně v šoku) eeeeee ... aha ... to jsem ...
• Já: A co jste si myslela, že dělám? Sedím doma a nudím se?
• Headhunterka: No to ne, to v žádném případě!

Stejně v šoku byl i pan Vařená Nudle z bonusového rozhovoru. Sice odepsal: "omlouvám se, měl jste mi rovnou říct, že teď není vhodný čas." Ale milý headhuntere, tohle tě má napadnout samotného a automaticky!

Pro úplnost musím dodat, že šok ze zjištění, že ten jejich ideální kandidát má tu drzost dovolit si něco takového jako pracovat, není jenom výsada telefouňů. Obdobně bývají šokováni i ti, kteří posílají e-mailem své nejlépe dvouměsíční brigádičky do Prahy s termínem nástupu "včera bylo pozdě," termín dokončení je největší hořlavina, a proto okamžitě zanecháš své smlouvy na dobu neurčitou a nastoupíš ASAP! Headhunter je pak šokován, že existuje něco jako zákoník práce a v něm definovaná výpovědní lhůta.

Jedna headhunterka mi v rámci šoku odpověděla ve stylu: "ale však víme, jak občas dopadají projekty..." Nevím, co na to říct.

Pohovor na veřejnosti

Máme tu ale ještě problém číslo tři. Zatímco minulé dva mohly vzbudit úsměv, tady už jde do tuhého.

Stává se, že telefouňa začne pokládat otázky důvěrné povahy. Z jakéhosi podivného důvodu, který si ovšem velmi dobře dokáže okecat vznešenými frázemi, nutně potřebuje znát detaily vaší pracovní smlouvy, a to ideálně s platovou minulostí, dále pak platové a jiné požadavky a další detaily osobního charakteru. Když ho upozorníte, že se ptá v nevhodný čas a na nevhodném místě, má to buď krátkodobý efekt (telefouňa se omluví, ale po chvíli s osobními dotazy opět začne), nebo následuje další vznešená fráze, že tyto informace jsou pro něj životně důležité a že je potřebuje, protože dupydupydup.

Nevím, jak vy, ale já tyto informace nesděluji ani diskrétně, natož na pracovišti, na ulici, v MHD, u pokladny v supermarketu nebo kdekoli jinde, kde mohu očekávat nechtěné posluchače. A mnohdy ne že nemohu mluvit, ale nemohu ani naznačit.

Kromě telefouně zmíněné na začátku blogu (ta "potřetí") mám zkušenost s telefouňou, která se mne podobně osobně začala vyptávat v šalině. (Brněnský hantec je velmi živý jazyk. Bývá samozřejmě vnímán jako lidový. Slovo "šalina" má však v Brně charakter slova spisovného a stejně tak odvozené slovo "šalinkarta." To jenom Pražáci se nemohou dohodnout, jestli se říká "tramvajenka" nebo "lítačka.") Už si to přesně nevybavím, ale musel jsem ji opakovaně upozornit. Myslím ale, že nakonec pochopila.

Podobnou zkušenost zaznamenala i manželka. Z ní začala tyto životně důležité informace tahat dokonce personalistka jedné firmy. Manželka byla postavena před volbu: buď bude telefonovat v kanceláři, kde ji uslyší její nadřízený, nebo na ulici, kde je navíc hluk projiždějících šalin. Rozhovor skončil tak, jak skončit musel. Upřímně: když je personalistka takto indiskrétní, jaký obraz o firmě to ve vás zanechá?

Jak z toho ven

Pokud bychom chtěli vyvodit jednoznačný závěr, pak se nám to asi nepodaří. Spíše bych řekl, že je to otázka nalezení té správné míry, co je dobře a co už ne. S tím, že hranice mezi dobrým a špatným bude velmi tenká. Ano, na jedné straně je pro headhuntera nejefektivnější oslovovat kandidáty telefonem, jak psal ve svém blogu pan Ondřej Havlíček, na straně druhé je telefon dobrým prostředkem, jak si u potenciálního kandidáta zavřít dveře.

Ale vraťme se na začátek, na tu nudnou statistiku. Ano, milý headhuntere, skutečně trávím čas prací a nevyčkávám pasivně, až mi zavoláš. Z toho také plyne, že tvoje pracovní doba je i moje pracovní doba. A také existují informace, o kterých se na veřejnosti nebavím. Ani do telefonu. Budeš-li na nich trvat, budu nucen se s tebou rozloučit. To nebude goodbye, to bude good riddance.