Pohádka o půvabné Olince a zlém řediteli

Žila byla za devatero prosklenými mrakodrapy a sedmero wi-fi routery půvabná dívenka. Řikali jí Olinka. Pracovala v krásné moderní kanceláři hnedka vlevo za kopírkou. Kancelář byla útulná, plná pohodlných sedaček a kávovarů, které na jediný dotek dokázaly vykouzlit úsměv nad hrníčkem lahodné ranní kávičky. A když se vedle ní objevil udatný kolega Petr, byla štěstím celá bez sebe. Každé ráno Olinka toužebně čekala, až ji Petr zase plácne svou chlapáckou rukou po jejím něžném kulatém zadečku. Ta žhavá představa v ní zapalovala plamen neuhasitelného chtíče. Když už nemůže mít Petra, tak alespoň jeho místo.

Jednou se měla Olinčina touha naplnit. Petr odchází! Místo je volné! "Moje příležitost," pomyslela si Olinka, "budu se muset ještě hodně učit, ale co, to dám levou zadní. A navíc, Petr mi přislíbil doporučení. Místo je moje."

Olinka celá rozrušená ani dospat nemohla. Ráno se pečlivě načinčala, vyčistila si zoubky, oblékla si nejhezčí šatičky a navoněla se nejdražším parfémem, který měla. Ano, přesně tím parfémem, který ji dal Petr jako dárek k ... no prostě jako dárek, aby v Petrově manželce nevyvolávala pocity oprávněné žárlivosti.

Jenže ouha, něco se muselo pokazit. Snad byl lokální stánek s pečivem ve špatné konjunkci s popelářským vozem, snad za to mohla nešťastná tramvaj zlověstně vyhlížející linky číslo 13, která Olince zkřížila cestu do práce.

"Ahoj, já jsem Karel, jsem rád, že tě poznávám," přivítal Olinku v práci nový kolega. "Vzal jsem to místo po Petrovi, když musel z rodinných důvodů náhle odejít. Zrovna jsem neměl do čeho dloubnout a Vojta mi říkal, ať jdu pracovat pro něho. Tak jsme si plácli. Nedáme spolu kafčo?"

Olinka zůstala stát jako opařená. "Ředitel! Ten hajzl! Jak jen mohl? Kdo to jenom mohl tušit, že fleka po Petrovi dá svému známému! A já se tak snažila! No to je nespravedlivé toto. Já bych ho nakopala do koulí! Anebo radši ne, dám výpověď a půjdu jinam. Anebo ... anebo ... Tohle musím probrat večer s Luckou u flašky vína. Nebo ... škyt ... radši u dvou. Nebo ... škyt ... rovnou ... škyt ... u třech. Nebo ... škyt ... škyt ... škyt ... "

Domů ten večer šla Olinka zalitá slzičkama jako hromádka neštěstí. Po cestě si koupila čokoládu, doma si otevřela víno, zavrtala se do peřinek a začala truchlit. A pokud neumřela, truchlí dodnes. A zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Alespoň takhle vylíčil fiktivní příběh firemní kulturista Jakub-Marek Štěpán ve svém postu na linkáči, a to rovnou dvakrát: tady a tady. Upřímně, post na mě udělal dojem, jako by bylo záměrem dosadit Olinku do role babyface, řediteli přisoudit roli největšího padoucha pod sluncem a celý příběh zarámovat tak, aby si laskavý čtenář udělal názor, že tohle bylo vůči Olince nefér.

Pojďme ale zkusit příběh převyprávět z jiného pohledu. Třeba se dopídíme jiného závěru.

Stejný příběh z jiného pohledu

Šok, že by se v něm krve nedořezal. Vojta tušil, že Petr asi nebude v práci úplně spokojený. To, co se právě odehrávalo, si však Vojta nepřipouštěl ani v nejdivočejší noční můře. Petr stál ve Vojtově kanceláři přesně naproti němu s kamenným výrazem ve tváři, poklepávaje rukou na stůl, na němž ležel dokument se zlověstně vyhlížejícím nadpisem: "Výpověď!"

"Tak ty nás opouštíš?" pronesl Vojta poté, co se alespoň částečně vzpamatoval z úvodního šoku. "No co se dá dělat, odvedl jsi pro nás skvělou práci, tak ať se ti daří na novém působišti. A vzpomínej na nás v dobrém!" dodal Vojta a snažil se na své tváři vyloudit úsměv, kterému snad ani on sám nevěřil. Potřásl Petrovi rukou, poplácal ho chlapácky po rameni a nechal ho jít. Stejně mu nic jiného nezbylo, tuhle situaci kontroloval Petr.

"Parchant jeden, ať si jde třeba do prdele!" procedil Vojta mezi zuby, když se za Petrem naposledy zavřely dveře kanceláře. Ale je ředitel a očekává se od něj řešení. Se skřípěním zubů se Vojta pomalu smiřoval s tím, že nejspíše bude muset povolat Oťulu z personálního a její skvadru Holčiny přidRzlý, jak samy sebe s oblibou titulovaly. Ještě teď mu přejede mráz po zádech, když si vzpomene, jak posledně dopadl ten jejich slavný vibe hiring. Kandidátku, kterou Vojta považoval za svou favoritku, musela v polovině pátéh kola pohovoru odvézt záchranka s těžkým záchvatem psotníku, další kandidát skončil na psychiatrii, přičemž dodnes komunikuje pouze v regulárních výrazech, a toho, kterého nakonec nahirovali, našli třetí den zkušebky uprostřed zasedačky oběšeného na kabelu od projektoru. Nemluvě o armádě vyghostovaných, kteří Vojtu pravidelně chodí v noci strašit. Holčiny přidRzlý však celou situaci uzavřely, že tohle se samozřejmě stalo jenom jednou, odprezentovaly náklady na likvidaci oběšence jako náklady na špatný hire a odmítly se s Vojtou nadále bavit, protože mají interní informace a vědí své. Jo a tamto se stalo taky jenom jednou, a o onom se už vůbec nebavíme, protože to se samozřejmě stalo zase jenom jednou.

Vojta zvednul hrnek, aby do sebe obrátil kávu na posilněnou, když vtom ho napadla spásná myšlenka: "vždyť přece Karel si mi posledně u piva postěžoval, že se nějak zaseknul na pracáku! A mám to vyřešené. Mám náhradu za Petra, Karel bude zase makat a nebude mít čas dělat číčoviny. Dvě mouchy jednou ranou!"

Pak se Vojta ještě jednou zadíval na papír se zlověstným nápisem "Výpověď." Pod ním ležel ještě jeden papír. "Olinka? Jako že ji Petr doporučuje místo sebe?" pronesl Vojta s upřímným údivem ve tváři. "A kdo je vlastně Olinka?"

Co udělat jinak

Stále tvrdíte, že tohle bylo vůči Olince nefér? A co když vám řeknu, že je to právě Olinka, kdo může převzít zodpovědnost a vzít situaci do vlastních rukou? Nevěříte?

Nic ve zlém vůči Olince, je to zcela jistě poctivé děvče. Potíž je v tom, že hraje špatnou hru podle špatných pravidel. Jako by hrála Člověče, nezlob se tam, kde se hrají šachy. Důsledek? Olinka je pro ředitele neviditelná. Zatímco Karla ředitel dobře zná, Olinka je pro něj velkou neznámou. Proto také ředitel svěřil místo Karlovi. Z pohledu Olinky nefér, z pohledu ředitele naprosto v pořádku a navíc má ředitel dobrý pocit z dobrého skutku: dal práci nezaměstnanému Karlovi.

Pojďme tedy Olince podat pomocnou ruku a ukázat jí, jak hrát, aby dosáhla svého. Ale předtím si slibme jedno: vyškrtneme ze svého slovníku slovo "fér." Je to jenom individuální pocit, a pokud na vás někdo slovo "fér" použije, tak ho s klidným svědomím vypoklonkujte: chce s vámi manipulovat. Copak, nelíbí se? Tak přestaňte číst. Aspoň nebudete stát Olince v cestě. A mně taky ne.

V prvé řadě zapomeňme na buzzwordy typu "tvrdě makat" a "extra míle." Pokud buzzwordy použijeme špatně, mohou se nám vymstít. Vsaďte se, že většina lidí je špatně používá, protože chce věřit v klišé a hrát Člověče, nezlob se. Pokud budeme jenom "tvrdě makat," bude nám odměnou zakonzervování stávajícího stavu zpečetěné čtyřmi toxickými slovy: "já tě potřebuji tady." A pokud budeme neustále běhat "extra míli," vykoledujeme si leda tak vyhoření. Proč? Protože budeme viděni jako ti nejlepší pro stávající roli. Pokud tedy budeme vůbec viděni. A jsme v pasti, protože kariérnímu posunu můžeme leda tak udělat pá pá. Ne, tohle fakt nechceme a tohle také Olince radit nebudeme.

Pamatujme: kdyby těžká práce sama o sobě vedla k úspěchu, vlastnil by farmu osel.

Jasně, není nic špatného na tom odvádět kvalitní práci. Však také budeme odvádět kvalitní práci, jenom budeme pracovat chytřeji. Jak? Následující kroky vypadají na první pohled kontraintuitivně. Když se však nad nimi hlouběji zamyslíme, dávají perfektní smysl.

Buďme viditelní. Dělat dobře svou práci je jenom polovina úspěchu. Druhá polovina úspěchu je, aby dobrá práce byla vidět. Pokud navíc chceme kariérně stoupat, musí o nás vědět nadřízený našeho nadřízeného, nebo možná ještě výše. Pokud tedy Olinka skutečně skvěle pracuje, měla by její snaha směřovat k tomu, aby o její skvělé práci věděl ředitel. Petr nestačí. Petrova moc sahá pouze dovnitř jeho týmu, zatímco ředitel má možnost ovlivnit celou firmu. Jasně, můžeme říct, že zviditelnit se umí každý ambiciózní pablb. Budiž nám útěchou, že ambiciózní pablb se obvykle velmi rychle odkope a je s patřičnou ostudou vypoklonkován. Budiž ale ambiciózním pablbům poděkováno za to, že většina lidí bude raději držet hubu a krok, aby nebyla s ambiciózním pablbem spojená. Čímž se nám výrazně redukuje konkurence.

Buďme o krok napřed. Dbejme na to, abychom byli vidět jako potenciální adepti na novou roli. Jak na to? Budeme méně používat pusu a více používat uši. Vedení a ředitelé obzvlášť často pouštějí zajímavé informace, které se dají uchopit jako výzvy. Zároveň se obrňme trpělivostí. Dost často nám totož ředitel řekne "ne." Ale to nám nemusí vadit. Nám jde především o to ukázat potenciál. Olince můžeme poradit třeba to, aby na nejrůznějších all-hands setkáních dávala pozor a číhala na to, až se mezi korporátním bullshitem objeví nějaká zajímavá informace. O konkurenci se opět bát nemusíme. Většina lidí bude buď duchem nepřítomna, nebo bude trávit čas prohlížením největší databáze ničeho. (Co to tam máš na tom počítači? Níííííc.)

Buďme nahraditelní. Asi nejvíce kontraintuitivní krok, ale když se nad ním zamyslíme, dává perfektní smysl.

• Nenahraditelnost je past. Ve hře je totiž někdo, pro koho náš kariérní postup znamená ztrátu. Pokud přijmeme novou roli, znamená to, že starou roli opouštíme a práci, kterou jsme dosud dělali, bude muset dělat někdo jiný. A pokud jsme ve stávající roli nenahraditelní, jen tak se jí nezbavíme.
• Nenahraditelnost je nebezpečí. Být nenahraditelný totiž znamená stát se brzdou týmu nebo znalostním silem, což z pohledu výkonu a dlouhodobé udržitelnosti znamená nebezpečí. Pokud bych z vedoucí pozice zjistil, že si někdo záměrně buduje auru nenahraditelnosti, půjdu po něm.
• Nenahraditelnost je iluze. Vlastní zkušenosti říkají, že pokud nenahraditelný člověk odejte, nebo je odejit, má firma nebo tým problém snad jenom měsíc nebo dva. Pak se ze ztráty oklepe a po nenahraditelném neštěkne ani pes. Když mi odešel potížista s desetiletým know-how, do dvou měsíců ho nahradil junior, který se kasal, že je v týmu nejmladší. A když mi odešel do penze největší tahoun, vybudilo to ostatní až do té míry, že do měsíce opět všechno jelo na plný výkon a možná ještě lépe. Navíc se ukázalo, že tenhle tahoun byl ve skutečnosti brzdou modernizace a dalšího rozvoje.

Bude proto lepší přijmout svou nahraditelnost a jít jí naproti. Koneckonců pokud se bavíme o vedoucí pozici, dobrý vedoucí se pozná paradoxně tak, že práce běží dobře i bez něj.

A to je v zásadě vše. Zkusme si příběh převyprávět ještě jednou a tentokrát s happyendem pro Olinku.

Příběh ještě jednou, tentokrát s happyendem

"Parchant jeden, ať si jde třeba do prdele!" procedil Vojta mezi zuby, když se za Petrem naposledy zavřely dveře kanceláře. Ale je ředitel a očekává se od něj řešení. Pak se ještě jednou zadíval na papír se zlověstným nápisem "Výpověď." Pod ním ležel ještě jeden papír. "Olinka? Jako že ji Petr doporučuje místo sebe?" pronesl Vojta a v jeho tváři pomalu začala zářit jiskřička naděje. "No jasně, Olinka, že mě to nenapadlo dřív!" zajásal Vojta. "Ano, Olinka, která zachránila důležitého zákazníka před odchodem. Přesně ta Olinka, která odhalila chybu v projektu a ušetřila nám půl mega!"

Pak se Vojta poněkud zachmuřil: "no jo, ale kdo bude pracovat místo Olinky?" Zvednul hrnek, aby do sebe obrátil kávu na posilněnou, když vtom ho napadla spásná myšlenka: "vždyť přece Karel si mi posledně u piva postěžoval, že se nějak zaseknul na pracáku! A mám to vyřešené. Olinka nahradí Petra. Karel pak nahradí Olinku, bude zase makat a nebude mít čas dělat číčoviny. A jsme všichni spokojení."

A pak šli všichni spát.